Nikde jinde na světě se během druhé poloviny 20. století neobjevilo tolik diktátorů a autoritářských vůdců jako v Africe. Jedním článkem ani nejde tuto pestrou sebranku individualit pokrýt, zaměříme se tedy na jména, která z celé sešlosti nejvíce vyčnívají.
Za masovým zrodem diktátorů stojí v první vlně šedesátá léta, počínaje rokem 1960, kdy získalo nejvíc afrických zemí nezávislost na bývalých koloniálních velmocích. Země hozené do vody, víru revolucí a nadšení pro lepší zítřky uchopili do rukou většinou příslušníci armády, profesionální revolucionáři nebo nekalé figury lačné především bohatství a moci.
Když například Belgičané opouštěli Kongo, zanechali za sebou při odchodu pouhých 17 lidí s vysokoškolským diplomem, na čemž se při nejlepší vůli intelektuální elita vybudovat nedá a podmínky pro vojenskou nebo autoritativní vládu jsou znamenité. Nevzdělané obyvatelstvo navíc velmi snadno podlehne populsitickým řečem, velkým slovům svých vůdců a také pobídkám k mezikmenové nesnášenlivosti.
Skrze diktátorské vůdce navíc světové mocnosti mohly dál výhodně ovlivňovat dění v Africe, kterou si rozporcovaly jako narozeninový dor
. Kontrolovat nerostné suroviny, politickou situaci nebo aktivity svých soupeřů, což bylo markantní zvláště v době studené války. Právě pro předchozí dobré vztahy se Západem skončilo mnoho afrických diktátorů nadosmrti nepotrestáno, případně ještě někde v klidu dožívají a užívají svých vyplundrovaných a nakradených majetků.
Pojďme se tedy podívat na některá africká diktátorská esa.
Robert Mugabe, Zimbabwe (v čele země 1980 – současnost)
Nezávislost na západních kolonizátorech získalo mnoho afrických zemí v revolučním roce 1960, případně nějaký ten rok plus mínus. V Zimbabwe, neboli dříve Jižní Rhodésii, se uznání nezávislosti na Velké Británii dočkali mnohem později, až v roce 1980, kdy do čela státu nastoupil prezident Robert Gabriel Mugabe.
Čtyřiaosmdesátiletý děd Mugabe si svoji pozici urputně drží dodnes, ustál i poslední velice těsné volby, jejichž výsledky byly zneváženy podezřením z manipulace s volebními hlasy. Poslední vítězství Mugabe oslavil s typickou basebalovou čepicí naraženou na hlavě a v saku potištěném vlastními fotografiemi.
Mugabe na počátku nastoupil do čela rostoucí a poměrně blahobytné země, jedné z nejbohatších na celém africkém kontinentu. Byl populární a u lidu oblíbenou persónou, bojovníkem za svobodu, ovšem režim se v jeho rukou začal pomalu měnit v diktaturu se stále tužšími pravidly. Mugabe kontroluje média, zastrašuje a vězní členy opozice a mění státní ústavu ve svůj prospěch.
Nejkontroverznějším krokem Mugabeho vlády bylo vyvlastění půdy bílých farmářů, kteří drželi ekonomiku země v chodu. Zabral jejich farmy a podniky, bělochy pobil nebo vyhnal a věnoval jejich půdu bývalým vojákům a členům své strany ZANU-PF. Z prosperujících zemědělských usedlostí a plantáží se stala neobdělávaná strniště, statisíce lidí přišly o práci a zemi při prvním suchu zachvátil hladomor.
V Zimbabwe dnes žije kolem 70% obyvatel pod hranicí chudoby, ještě více je jich je nezaměstnaných, inflace v řádu statisíců procent patří k největším na světě, země je závislá na zahraniční pomoci.
S chudobou bojuje Mugabe například tak, že pomocí buldozerů nechává bourat chudinské čtvrti a slumy a přesidluje obyvatele na venkov. Nesmiřitelný je jeho postoj vůči homosexuálům – podle jeho slov v Zimbabwe žádní homosexuálové neexistují a tato sexuální orientace je v zemi nelegální.
Haile Mariam Mengistu, Etiopie (v čele země 1975 – 1991)
Etiopský císař Haile Selassie byl zbaven vlády při revoluci v roce 1974. Moci se chopila skupina zvaná Derg, jejímž nižším členem byl i Mengistu. Ten rok nato podle některých zdrojů osobně císaře zavraždil tak, že jej ve spánku udusil polštářem, i když sám to pochopitelně popřel. Na post prezidenta Etiopie se vyšvihnul po vnitroskupinových čistkách v roce 1977.
Mengistu měl přímé vazby a podporu od Sovětského svazu, období jeho vlády je nazýváno jako éra "rudého teroru". Udavačským systémem tzv. "sousedských komisí" usvědčil a povraždil jeho režim během prvních let vlády kolem jednoho a půl milionu odpůrců a nevinných obyvatel Etiopie. Jde o jednu z největších genocid 20. století.
Lid Etiopie si neoddechl ani po brutálních masakrech v sedmdesátých letech. Osmdesátá léta znamenala éru hladomoru, při které šla mezinárodní pomoc výhradně do rukou prezidenta a jeho vojáků, k prostým občanům se nedostalo nic. Přičemž Mengistu v té době vládl druhé největší armádě v celé subsaharské Africe. Při krutých hladomorech pomřely další statisíce, možná až miliony obyvatel.
V roce 1991 byl Mengistu přinucen uprchnout i s členy rodiny a vlády do Zimbabwe, kde mu poskytl azyl věrný soudruh Robert Mugabe. Etiopský soud jej letos v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti, Mengistu si nadále užvá pohostinosti svého přítele ze Zimbabwe.
Idi Amin, Uganda (prezidentem 1971 – 1979)
Přezdívá se mu "Řezník z Kampaly" a nebo ještě ostřeji "Africký Hitler". Ve výkvětu diktátorů černého kontinentu patří tento psychicky labilní a paranoidní vůdce k nejbrutálnějším. Ugandě prezidentoval v letech 1971 – 79 a za tu dobu bylo na jeho účet připsáno kompletní vyplundrování a rozklížení této východoafrické země, stejně jako přibližně 300 000 mrtvých obyvatel.
Idi Amin se narodil roku 1924 na severu Ugandy v bezvýznamné vesnici náležející k nepříliš početnému domorodému kmeni. Žil pouze s matkou, se kterou se během dětství přestěhovali do hlavního města Kampaly za vyhlídkami na lepší živobytí. Mladý Amin neměl vzdělání ani pořádnou práci, ovšem ucítil šanci na pohodlný a smysluplný život v uniformě a nechal se naverbovat do britské koloniální armády.
Idi Amin nebyl studovaný člověk ani žádný velký lumen, ovšem byl oddaný a poslušný voják a nedaly se mu upřít ctižádostivost, sveřepost a charisma. Byl také talentovaný boxer, dokonce se stal mistrem Ugandy v těžké váze.
K moci v Ugandě se dostal nejčastějším africkým způsobem, tedy vojenským pučem. Coby náčelník generálního štábu za pomoci věrných stoupenců v armádě svrhnul stávajícího autoritářského prezidenta Miltona Oboteho a obyvatelé jej oslavovali jako spasitele, se kterým Uganda vyrazí vstříc lepším zítřkům.
Počáteční nadšení velmi rychle zchladily Aminovy metody vládnutí. Z Ugandy se stal stát v naprosté moci armády, jejíž příslušníci brutálně a beztrestně vraždili a mučili domorodé obyvatelstvo. Na každý náznak opozice, odporu nebo kritiky reagoval Amin násilím a fyzickou likvidací. Mrtvými těly odpůrců prý krmil své krokodýly. Obětí Aminova režimu bylo kolem 300 tisíc lidí, další desetitisíce obyvatel byly bezdůvodně vězněny v pracovních táborech nebo musely uprchnout ze země.
Amin byl velmi excentrická osobnost, uměl skvěle manipulovat médii, nechal se titulovat jako "poslední skotský král" nebo "dobyvatel Briského impéria", přestoupil na islám. Jednou z největších afrických diktátorských celebrit se stal díky hollywoodskému trháku Poslední skotský král. Americký herec Forest Whitaker v něm stvárnil duševně nevyrovnaného a paranoidního vůdce tak přesvědčivě, že za tuto roli získal Oskara.
Aminovi se stala osudnou prohraná válka se sousední Tanzanií v roce 1979, musel uprchnout do Lybie a následně do Saúdské Aránie, kde dostával od arabských šejků pěknou doživotní rentu a kde roku 2003 zemřel.
Charles Taylor, Libérie (prezidentem byl 1997 – 2003)
Je to vůbec první z afrických diktátorů, kterého pravděpodobně stihne za jeho skutky také trest. Nedávno totiž stanul před mezinárodním tribunálem v Haagu, kde čelí obviněním z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, vražd, znásilnění a najímání dětských vojáků. Rozsudek ovšem padne pravděpodobně až v roce 2010.
Charles Taylor vystudoval jako příslušník bohaté africké elity ekonomii v Massachusetts, už během pobytu v USA byl obviněn ze zpronevěry asi milionu dolarů. Z Ameriky ovšem uprchl přímo pod ochranná křídla libyjského diktátora Muammara Kadáfího. V roce 1989 zahájil v čele povstaleckých jednotek v Libérii občanskou válku a svrhl předchozího diktátora Samuela Doea, který podlehl následnému krutému mučení. Boje mezi jednotlivými povstaleckými a paramilitárními skupinami utichly až v roce 1995, za mohutné intervence mírových sil OSN.
Už od počátku devadesátých let podporoval Charles Taylor povstalce RUF (Revoluční sjednocená fronta) v Sierra Leone, se kterými směňoval zbraně za takzvané "krvavé diamanty" a živil tak občanskou válku, která stála životy nebo doživotní zmrzačení desítky až stovky tisíc lidí.
Prezidentem Libérie byl Charles Taylor zvolen v roce 1997 a vládl jí do roku 2003, kdy byl protivníky v zemi a mezinárodním tlakem přinucen odstoupit a uprchnout do Nigérie, která jej v roce 2006 vydala soudu.
Za dobu své vlády vydrancoval ze země více, než kolik činí její HDP, podle pozorovatelů Amnesty International používal mučení a znásilňování jako běžné zastrašovací praktiky a občané Libérie měli de facto postavení otroků. Své bojovníky prý Charles Taylor dokonce nabádal ke kanibalismu, podle výpovědí svědků v současném soudním procesu bylo v Libérii snědeno i několik vojáků mírových jednotek.
Muammar Kaddáfí, Libye (v čele země 1969 – současnost)
Tento diktátorský matador se dostal k moci svržením libyjského krále v roce 1969. Zemi přejmenoval a její oficiální název nyní zní Velká socialistická lidová libyjská arabská džamahíríja.
Znárodnil banky a pojišťovny, továrny obsadil revolučními výbory a v ropných společnostech si pro Libyi vynutil rozhodující podíl akcií. Má pod naprostou kontolou veškerá média v zemi a jakákoliv kritika jeho vlády je přísně zakázaná. Politická pluralita v zemi neexistuje, oponenti podléhají nátlaku až do roviny fyzické likvidace.
Kontroverzní Kaddáfí finančně podporoval mohamedánský terorismus, je namočený například v masakru izraelských sportovců na mnichovské olympiádě v roce 1972 nebo v únosu letadla, jež se zřítilo u skotského Lockerbie v roce 1991. V osmdesátých letech vyslal vražedná komanda, aby zavraždila významné libyjské disidenty žijící v zahraničí.
Naposledy na sebe upoutal pozornost, když nechal odsoudit pět bulharských sestřiček k smrti za údajné šíření viru HIV a za jejich propuštění požadoval 4 a půl miliard eur. Podle některých pramenů se poměry v Libyi v posledních letech uvolňují a Kaddáfího tvrdá ruka pomalu měkne.
Hissene Habré, Čad (v čele země 1982 – 1990)
Habrému přezdívali mezinárodní pozorovatelé pro lidská práva "africký Pinochet". Proslul nemilosrdnou likvidací svých politických odpůrců, až čtyřicet tisíc lidí bylo během jeho osmileté vlády zavražděno z politických důvodů, statisíce jich bylo mučeno. Habré rovněž podněcoval v Čadu etnické čistky a mezikmenové války a osobně stál v čele tajné policie, která kontolovala zemi.
Habré udržoval přátelské vztahy s Francií, která nad ním také držela ochrannou ruku. Stejné vztahy měl i s USA, protože fungoval jako určitý nárazník proti lybijskému vúdci Muammarovi Kaddáfímu. Dodnes nebyl odsouzen, žije s exilu v Senegalu, o jeho vydání usiluje Belgie.
Siad Barre, Somálsko (prezidentem 1969 – 1991)
Somálsko je zemí, kterou sužují kmenové konflikty a války už desítky let, dnes je jen formálním státem, který ovšem neplní ani své základní funkce, nemá centrální vládu a jednotlivá území ovládají vojenští velitelé a kmenoví vůdci. Somálský pas si dnes můžete nechat vytisknout na tržišti v Mogadišu za pár dolarů.
Soudruh Barre, podporovaný Sovětským svazem, se chopil moci po ozbrojeném puči v roce 1969, přiživoval rozbroje a války jednotlivých kmenů a klanů a zemi vedl podle hesla "rozděl a panuj", což stálo život desítky tisíc obyvatel. Zároveň ovšem snil o velkém sjednocení Somálska, ve kterém ho po rozkmotření se Sověty podporovaly s ohledem na svoje strategické zájmy USA. Stamiliony dolarů západní pomoci ale téměř vždy skončily v rukou armády. Že voják se má vždycky lépe než obyčejný člověk, to ostatně platí v celé Africe.
Barre vydatně živil svůj kult osobnosti, nechal se oslovovat otec poznání, vítězný vůdce nebo jednoduše učitel, zavedl například jednotnou mluvenou a psanou somálštinu.
Sen o jednotném a mocném Somálsku se mu nikdy nepodařilo uskutečnit. Rebelové pod vedením Mohameda Faraha Aidida zaútočili v roce 1991 na Mogadišo a prezident musel uprchnout do exilu, kde v roce 1995 zemřel. Od počátku 90. let panuje v Somálsku anarchie.